Co vlastně úzkost je?
Úzkost je jako vnitřní alarm, který se spustí, i když se kolem nás nic neděje. Na rozdíl od strachu, který má jasný spouštěč (např. auto, které se k nám řítí), úzkost je neurčitá, tichá a vytrvalá. Může se plížit celé dny, týdny, někdy i měsíce.
Často ji provází:
nepříjemné tělesné pocity – tlak na hrudi, stažený žaludek, mělké dýchání
myšlenkový kolotoč – „Co když...?“ a „Musím být ve střehu!“
vyhýbání se – věcem, lidem, místům, které by mohly "něco spustit"
Úzkost není slabost. Není to něco, co si „přivoláme“ nebo vymyslíme. Je to reakce nervového systému, který je nastaven na přehnanou opatrnost.
Proč se úzkost objevuje?
Důvodů může být víc:
dlouhodobý stres nebo vyčerpání
traumatická zkušenost (i stará)
přetížení zodpovědností
výchova, kde nebyl prostor pro emoce a nejistotu
někdy genetika (citlivější nervová soustava)
A často – kombinace všeho výše uvedeného.
Jak poznat, že už je toho moc?
Úzkost se stává problémem, když:
je dlouhodobá, bez konkrétní příčiny
omezuje náš život – práci, vztahy, spánek, radost
už si nevystačíme s radami typu „hluboce dýchej“
Může jít o úzkostnou poruchu, která je mimochodem velmi častá – a zároveň velmi dobře léčitelná.
Co s tím?
Naděje je v tom, že úzkost není osud. Dá se s ní žít, dá se s ní pracovat. Ne vždy ji úplně „vypneme“, ale můžeme ji zkrotit, aby nás přestala ovládat.
Pomáhá například:
psychoterapie – bezpečný prostor, kde úzkost nemusí „hrát silnou“
práce s dechem a tělem – zpřítomnění a zklidnění systému
učení se zvládat nejistotu – postupně, jemně, bez tlaku
zvědomění myšlenkových vzorců – abychom rozpoznali, kdy nám mozek vypráví horory
Někdy je užitečné i krátkodobé nasazení léků, když je úzkost tak silná, že nedovolí ani začít.
Závěrem: Úzkost není nepřítel, jen přehnaně horlivý ochránce
Úzkost se často snaží o to samé co my: abychom byli v bezpečí. Jen používá metody, které nás nakonec vysilují.
S úzkostí se dá navázat vztah. Dá se poznat, oslovit a zkrotit. A někdy právě díky ní přijdeme na to, co naše tělo, duše nebo život volají: „Zpomal. Zastav se. Všimni si mě.“
A to může být začátek něčeho velmi důležitého.
Pokud s úzkostí bojujete a nejde to samo, nejste v tom sami. Terapie není známka slabosti, ale odvahy věnovat pozornost tomu, co bolí.