„Neumím odpočívat. Jako by mi to bylo zakázané.“ – příběh muže, který spadl z vrcholu
Působil klidně. Elegantní, upravený, jistý si každým pohybem. Když vešel, lehce kývl hlavou, jako by právě vstoupil do důležitého jednání. A pak se posadil.
Ticho mezi námi bylo plné tlaku, který se skrývá za lidskou snahou „držet se pohromadě“.
„Všechno mám. A přitom ráno vstanu a přeju si, aby byl večer. Někdy bych si nejradši prostě zalezl do sklepa a vypnul telefon. Jenže to nemůžu. Čekají na mě. Potřebují mě.“
Tenhle muž nebyl zlomený navenek. Ale uvnitř – unavený do morku kostí. Úspěšný, oceňovaný, spolehlivý. Výkonný. Přesně ten typ, kterému okolí tleská a říká: „Ty to máš fakt srovnaný.“
Jenže on uvnitř padal.
Když honba za výkonem přestane dávat smysl
Jeho dny byly plné plánů, tabulek, prezentací, letů, rozhodnutí. Týdny, kdy nespal víc než čtyři hodiny. Odmalička se učil, že odpočinek je slabost. Že klid je pro ty, kteří nemají ambice.
A on chtěl být nejlepší. Chtěl být uznávaný. Milovaný.
Jenže ta touha po uznání měla stinnou stranu: nikdy nebyla naplněná.
Jakmile dosáhl cíle, už hledal další. Výš. Dál. Hlubší nádech, těsnější sako. Více e-mailů, méně ticha.
A pak jednoho dne – přišel moment, kdy tělo už nechtělo vstát.
Nepřišel infarkt. Nepřišla bouračka.
Přišlo nic. Ticho. Prazdnota.
„Nechce se mi nikam. Ale to nesmím říct nahlas. To by byla slabost.“
Syndrom vyhoření jako zhroucení smyslu
Nevyhořel najednou. Nehoří se od pondělí do středy.
Bylo to pomalé hasnutí. Ztráta chuti. Život se smrskl na povinnost.
A v terapii – poprvé po letech – nešlo o to, co má udělat.
Šlo o to, zastavit se.
Ne jako selhání. Ale jako volání o život.
Setkání dvou světů
V těch sezeních jsem neviděla „top manažera“. Viděla jsem kluka, který kdysi slyšel, že musí být silný. Že slzy jsou slabost. Že na odpočinek si musí nejdřív zasloužit právo.
Mluvil o tom, jak ho děsí ticho. Jak se mu dělá nevolno, když nemá žádný plán.
Jak si i při spánku mačká čelisti. Jak ho ráno bolí hlava z noci plné napětí.
A přesto se ptal:
„Jak mám odpočívat, když mi to nejde?“
Terapie jako prostor, kde nemusí být výkonný
Začal se učit ne dělat, ale být.
Sedět beze slova. Dýchat. Říkat „nevím“. Dovolit si nevědět.
Zjišťoval, že hodnota není jen v produktivitě. Že i člověk, který nic nedokazuje, může být hodný lásky.
A časem se objevil smutek. Smutek nad tím, kolik let života ztratil v přesvědčení, že musí být neustále lepší, rychlejší, tvrdší.
A co dál?
Neopustil svou profesi. Ale přestal být jejím zajatcem.
Začal znovu chodit běhat – ne s aplikací a cílem, ale jen tak.
Začal číst knihy, které mu kdysi voněly.
Jednou se podíval na hodinky a řekl:
„Víš co? Dneska zruším schůzku. Půjdu si sednout k řece. Jen tak. Protože můžu.“
A to nebyla lenost.
To byla svoboda.
Možná jste na stejné cestě
Možná taky ráno vstáváte s tíhou. Možná máte pocit, že všechno zvládáte – a přitom se ztrácíte. Možná neumíte zastavit, i když tělo a duše volají po pauze.
Vyhoření není konec. Je to tiché volání po změně.
A terapie může být místem, kde znovu slyšíte sebe.